﻿&names=date,name,shortName|
*,"Grupul 8 Vânătoare, Aeronautica Regală Română","Grp. 8 Vânătoare ARR"|
1943.05.11,"Grupul 8 Asalt, Aeronautica Regală Română","Grp. 8 Asalt ARR"|

&descriptions=date,text|*,"Jednotka byla poprvé vytvořena 22. června 1941 v Kyjevě ukrajinským velitelstvím GVF jako letecká skupina Civilní letecké flotily (GVF). Dne 24. června byla reorganizována na zvláštní letecký pluk GVF složený ze čtyř letek a od 28. června nesla název Kyjevská zvláštní letecká skupina Civilní letecké flotily (KOA GVF). Do jejího stavu bylo zařazeno 146 letounů ukrajinské GVF.
*,"Rumunská 8. stíhací skupina (Grupul 8 Vânătoare) vznikla 22. února 1941 jako první jednotka vybavená novou stíhačkou IAR 80. Po svém vytvoření byla pod velením locotenent-comandora Gheorghe Bordeanua a přidělena ke 2. stíhací flotile. Zpočátku ji tvořily dvě perutě – 59. a 60. stíhací peruť – a sídlila v Râmnicu Sărat v severovýchodním Rumunsku.
Když v červnu 1941 začala invaze Osy do Sovětského svazu, byla 8. stíhací skupina spolu s 5. a 7. stíhací skupinou součástí 1. stíhací flotily. Prvotním úkolem 1. stíhací flotily a ostatních částí rumunského bojového leteckého uskupení bylo získat vzdušnou převahu nad Besarábií a severní Bukovinou a poté podporovat ofenzivu rumunské 4. armády. První bojové vzlety provedla 8. stíhací skupina již první den invaze, 22. června, ale prvních vítězství dosáhla až 27. června, kdy nárokovala sestřelení čtyř sovětských I-16. Téhož dne utrpěla i první ztrátu, když byl sestřelen podporučík Gaston Dan.
Dne 2. července 1941 se novým velitelem 8. stíhací skupiny stal kapitán Eugen Pârvulescu. Přibližně ve stejné době byla ke skupině přidělena 41. stíhací peruť. O deset dní později podporučík Vasile Claru taranem sestřelil I-16, při následné havárii však zahynul; za tento čin mu bylo posmrtně uděleno nejvyšší rumunské vyznamenání, Řád Michaela Chrabrého 3. třídy. Dne 20. července byla 59. stíhací peruť odloučena do Mamaie, kde nahradila 53. stíhací peruť, zatímco zbývající dvě perutě 8. stíhací skupiny byly přesunuty do Bârladu.
Začátkem srpna 1941 byla 8. stíhací skupina přeřazena ke 2. stíhací flotile. Dne 15. srpna byla ke skupině jako náhrada za 59. stíhací peruť přidělena 42/52. stíhací peruť, vytvořená sloučením těchto dvou jednotek. V té době se již 8. stíhací skupina účastnila obléhání Oděsy a prováděla četné doprovody bombardérů, volné stíhání a ozbrojený průzkum. Dne 14. srpna osm IAR 80 skupiny napadlo hydroplánovou základnu Hadžibej a podařilo se jim zničit tři a poškodit další tři sovětské letouny. Koncem srpna se 59. stíhací peruť ke skupině vrátila a nahradila 42/52. stíhací peruť.
Dne 30. září 1941 se 8. stíhací skupina přesunula do Salzu a téhož dne dosáhla posledních čtyř vítězství roku, když sestřelila čtyři I-16. Prvních šest IAR 81 přidělených skupině 6. října provedlo první bojové lety 15. října, kdy střemhlavě bombardovalo oděský přístav bez výsledku. Následující den byla mise zopakována a tentokrát byly zasaženy dvě lodě. Tím skončilo frontové nasazení skupiny v roce 1941 a jednotka se vrátila do Rumunska na Târgșor jako jedna z nejúspěšnějších rumunských stíhacích jednotek roku. Za rok 1941 jí bylo přiznáno 75 potvrzených a pět pravděpodobných vítězství a dalších deset letounů zničených na zemi.
Na jaře 1942 tvořily 8. stíhací skupinu 41., 42. a 60. stíhací peruť. Jednotka se v tomto období věnovala střeleckému výcviku a cvičením ve spolupráci s vlastní protiletadlovou obranou. Dne 12. června skupina odstartovala proti B-24 prolétávajícím nad Târgșorem v rámci operace HALPRO, prvního náletu amerického armádního letectva na rumunská ropná pole u Ploješti. Letoun 41. stíhací perutě jeden bombardér sestřelil, zatímco ostatní perutě skupiny žádný sestřel nezaznamenaly.
Koncem srpna 1942 dostala 8. stíhací skupina společně se zbytkem 2. stíhací flotily rozkaz vrátit se na frontu ke Stalingradu. Dne 7. září dorazila do Tusova západně od Stalingradu a o dva dny později zahájila bojové lety. První vítězství této nové kampaně přišlo 10. září, kdy kapitán Traian Gavriliu sestřelil Jak-1. V následujících měsících skupina především doprovázela rumunské Heinkel He 111 a JRS-79B, tedy italské bombardéry SM.79 vyráběné licenčně v Rumunsku, a příležitostně létala na volné stíhání.
Začátkem října 1942 dostala 8. stíhací skupina rozkaz stáhnout se z fronty kvůli generálním opravám motorů svých letounů. Zatímco 42. a 60. stíhací peruť se podle rozkazu stáhly na Krym, 41. stíhací peruť zůstala na frontě a 3. října se začala přesouvat do Morozovské. Po dokončení generální opravy byla 60. stíhací peruť 8. listopadu přesunuta na zimu do Bakinské jihozápadně od Stalingradu. Po zbytek roku tak u Stalingradu zůstala v boji pouze 41. stíhací peruť.
Po zahájení sovětské protiofenzivy Uran 19. listopadu létala 41. stíhací peruť četné doprovody bombardérů a ozbrojené průzkumné mise na podporu pozemních vojsk. Tyto mise pokračovaly až do 21. prosince, kdy se jednotka začala přesouvat do Rostova. O deset dní později, 31. prosince, zahájila skupina návrat do Rumunska. Během stalingradské kampaně provedla 8. stíhací skupina 668 bojových vzletů a v deseti vzdušných soubojích dosáhla 15 vítězství – posledních vzdušných vítězství v historii jednotky. Tři její letouny zničily na zemi sovětské bombardéry.
V rámci rozsáhlé reorganizace Rumunského královského letectva byla 8. stíhací skupina 11. května 1943 překlasifikována na bitevní jednotku a stala se Grupul 8 Asalt, tedy 8. bitevní skupinou. Po přeškolení na německé Henschel Hs 129 B-2 se 10. srpna vrátila do boje u Kramatorské. Po zbytek roku 1943 pokračovala v misích na podporu sil Osy na jižní ukrajinské frontě. Po návratu do Rumunska začátkem ledna 1944 se 42. a 60. peruť začátkem února vrátily na jižní ukrajinskou frontu do Nikolajeva. Zůstaly tam do začátku dubna, kdy byla celá jednotka znovu nasazena v Rumunsku v Tecuci. Dne 30. června následoval další přesun do Matca-Tecuci. Dne 3. července dva piloti skupiny každý sestřelili po jednom Iljušinu Il-2.
Poté, co Rumunsko 23. srpna 1944 změnilo ve válce stranu, sídlila 8. bitevní skupina v Balomiru v Transylvánii a bojovala proti německým a maďarským jednotkám. Do října 1944 byla kvůli ztrátám a nedostatku náhradních dílů jedinou bojeschopnou jednotkou skupiny 41. bitevní peruť. Bylo proto rozhodnuto sloučit zbytky 8. bitevní skupiny s 6. skupinou střemhlavých bombardérů, vybavenou Ju 87 D a rovněž zredukovanou na jedinou operační peruť, a vytvořit tak 8. bitevní skupinu střemhlavých bombardérů.
Po vytlačení Němců a Maďarů z Transylvánie v listopadu byla 8. bitevní skupina střemhlavých bombardérů 14. listopadu přesunuta na letiště Túrkeve v dnešním Maďarsku. V následujících týdnech následovaly další přesuny na podporu rumunské 4. armády a sovětské 40. armády.
V dubnu 1945 sídlila 8. bitevní skupina střemhlavých bombardérů v Piešťanech na Slovensku. Přestože válka skončila 8. května, jednotky Ruské osvobozenecké armády generálporučíka Vlasova, zakopané v lese severozápadně od Uherského Brodu v dnešní České republice, odmítly kapitulovat Sovětům. Ve dnech 9. a 10. května proto Hs 129 skupiny útočily na tyto jednotky. Šlo o poslední bojové akce této jednotky."|
